10. červenec 1998
Letní tábor ve francouzském klášteře Kázání řeky
Prosím, naprosto zkoncentrujte tělo i ducha.
Zazen, to není pouze posazení se a soustředění ducha. Pozice zazen musí být vskutku soustředěná a správná. Kódó Sawaki vždy říkal, že pozice zazen je jako poslední souboj na život a na smrt. Samozřejmě, že když vstupujeme do dódžó s bloudící myslí, zazen bude přesně takový, jakým způsobem jsme do dódžó vstoupili. Musíme vstupovat do dódžó s odhodláním k souboji; jinak náš zazen ztrácí na síle, duch ochabne, tělo ochabne a čekáme pouze, až uteče čas. Ve skutečnosti to nejtěžší na Cestě je při každém zazenu znovu zpochybnit sebe samotného. Při každém zazenu nový souboj. Není to pokračování v jiném souboji, je to nový souboj. Ale přesto, že to říkám, někteří spí. To zjevně není souboj s egem, s vůlí.
Je to jednoduše pozice, která je sama o sobě soustředěná, živoucí; soustředěná se svaly, se šlachami a s morkem kostí. Vlastně pouze s morkem kostí. Soustředění musí vycházet naprosto zevnitř. Pohled musí pronikat podlahou až do nekonečna a vnitřním zrakem, nebo stejně tak celým tělem a celým duchem, sledujeme neustále vertikálu dýchání. A v této hloubce koncentrace, v této velké aktivitě, ve stejné chvíli, musí cosi jemného sledovat vnější zvuky a pohyby myšlenek, které se objevují a mizí. Čím je činnost těla silnější, tím je činnost pozice uváženější, tím se stále více obracíme dovnitř, do nitra buněk, ke světlu, k prapůvodní činnosti; jinak náš zazen není k ničemu.
Cestu musíme vpravdě uskutečnit vně nás samotných. Vlastně, čím více jsou samu těžší a namáhavější, o to silnější musí být zazen. Jestli si myslíte, že jste pracovali tvrdě a během zazenu si zasloužíte spát; je to naprosto neoprávněné. Pracovat vlastně neslouží k ničemu, neboť ze začátku je důležitá pouze praktika probuzení. Důležitý je vskutku pouze zazen. Není správné, slouží-li vám zazen k odpočinku. A stejně tak je chybné, šetříte-li se při práci, abyste byli lepší při zazenu. Naše úsilí musí být ve skutečnosti neustálé. Toto úsilí by mělo být vpravdě úsilím těla i ducha, mělo by být samo o sobě úsilím vycházejícím ze samotné pozornosti, nikoli úsilím vůle či našeho mozku. Vlastně je to volání po probuzení; je to právě to volání, které by mě být samo o sobě úsilím. Pokud nemáme Do-Shin, Ducha Cesty, potom se praktikování Cesty stane obtížným.
Jak si udržet Do-Shin, Ducha Cesty?
Do-Shin, Ducha Cesty, dosahujeme snahou, nejvyšší pozorností, vrcholným soustředěním. Tak se vrcholné soustředění samo o sobě stane snahou. Je to právě ono, které nás táhne, abychom pokračovali v soustředění stále širším, stále jasnějším, stále nekonečnějším.
Vlastně se říká, že je třeba roků a roků pro dosažení probuzení, ale ve skutečnosti stačí jeden sesšin, jeden letní tábor. Vložíme-li do toho celého ducha, vložíme-li celé naše tělo do praktiky, můžeme se probudit během jediného letního tábora.
Musíme se probudit kvůli ostatním, musíme se probudit pro ostatní, musíme se probudit kvůli dobrotě všech bytostí a všech Buddhů. Praktikujeme Cestu, ale jsme naživu z milosti Buddhů. Za naše bytí, za naši výživu, za naše koupele, za naše sprchovaní, za naše zazeny, za naše modlitby, za naše dýchání, za naše uskutečnění, za naši spásu, za náš klid vděčíme požehnání vnitřního Buddhy, toho Buddhy, který není ani vnitřní ani vnější.
Všichni muži, všechny ženy žijící na světě by měli mít vždy na paměti toto: celý podivuhodný svět (jevy) je prosycen zářící perlou Satori. Tato zářící perla je oporou světa a tento svět existuje v ní. Když se tato zářící perla objeví v krajním soustředěním, ve správné pozornosti, tehdy tato zářící perla vstupuje do člověka v podobě milosti a ten prochází naprostou přeměnou. Tehdy se objeví pravdivé náboženství, duch úcty, přátelství a oddanosti.
Vpravdě, čím více se soustředíme dovnitř, tím více se smysly otevírají navenek; čím více soustředíme niterného ducha, tím je více vnímavější, tím více dává zazářit všem okolním jevům: chuti potravy, sladkosti vody, úsměvu rozvíjející se květiny, zpěvu ptáků. Kdyby nádhera zářící perly vskutku nebyla v kráse světa, v kráse zpěvu, hudby, květin, v nádheře hvězdné oblohy, v kráse přírody, jak by nás mohly tak fascinovat? Musíme se naučit jemnému vnímání světa. Ve skutečnosti bychom měli říct: musíme se dívat na svět celým tělem, naprosto všemi jeho buňkami. Cesta nemá nic společného s porozuměním cestě. Cesta je výhradně fyziologickým problémem. Skutečně je třeba, aby tělo bylo naprosto průzračné ve způsobu, jakým prožívá svět, jakým prožívá utrpení světa, jeho krásu.
Když se dobře podíváme, zjistíme, že rozdíly mezi nižším a vyšším existují pouze v očích člověka. Každá oblast na zemi je vlastně svatým místem. Na zemi neexistuje místo, které by bylo svatější než jiné. Pokud je svatější než ostatní, je to proto, že o tom tak rozhodli lidé. Všechna místa, nejnepatrnější místečko, nejmenší prostor okolo vás je svatým místem. Buddha, Bůh vskutku nejsou rozděleni na dva. Všechny toky jsou ve skutečnosti svatými řekami. Svaté řeky nejsou někde jinde. I voda, která teče v trubkách, ta která slouží ke kropení při výrobě betonu. Musíme k ní být velmi pozorní, je to svatá voda. Každá forma na světě obsahuje zářící perlu.
Nekonečné je vlastně hrou nekonečna. Můžete toho přečíst kolik chcete, ale vždy zde zůstane něco k prostudování. Můžete navštívit takovou spoustu svatých míst jakou jen chcete, a vždy tu zůstane něco k vidění, a ať dohlédnete kamkoli, vždy je ještě něco za tím.
Taková je všudypřítomnost jediného principu, nesmírnosti základní kosmické síly. Vlastně, její sláva je více božská než samo božství. Náš život je tak krátký, naše tělo tak pomíjivé a tento svět je naplněn takovým nebezpečím, takovým utrpením, že je naprosto nezbytné se probudit k pravé skutečnosti. Cesta, která vede k této skutečnosti, je však velmi obtížná. Nikoli kvůli technice, nikoli kvůli nepochopitelným nebo svatým nebo nedosažitelným věcem. Je velmi obtížná, protože rychle usínáme, velmi obtížná, protože nevynakládáme úsilí, abychom probudili toto tělo, tohoto ducha. A pokud to děláme, pak to netrvá příliš dlouho a zapomeneme na to. A všechno stejně jako člověk má svou rodinu, i božský princip má své potomstvo. Tento svět je ve skutečnosti výtvorem jediného principu nebo Boha. Tento jediný princip je bez počátku. Semínko vyplodí stejné semínko. Budoucí semínka budou mít stejnou podstatu jako semínko počáteční. Proto se z jednoho Buddhy rodí další Buddha. Z dokonalého se vskutku rodí dokonalé, tak že se vtělí do dokonalosti a přebývá jako dokonalé ve své dokonalé podstatě. Pokud je tedy toto skutečný zákon; proč tedy my lidské bytosti zakoušíme nedokonalost? Proč se cítíme smutní, zranění, zlomení? Proč neustále pláčeme? Je to proto, že jsme zapomněli na svou pravou přirozenost.
Během zazenu zůstávejte v té dokonalé jasnosti. Pokud je tělo naprosto soustředěné od hlavy až k patě, pokud je duch zcela soustředěn, pak se dostaví skutečný mír. To není stejný mír, jako když klidně čekáte, než uběhne čas. Nestačí jen klidně sedět, takový klid nestačí. Skutečný mír existuje za námi samotnými, až když sami sebe přesahujeme. Během zazenu si neponechávejte nic lidského. Ta ryzí energie, která je soustředěná, nemá nic společného s našimi lidskými problémy. Právě v tomto smyslu říkáme, že během zazenu není třeba nic hledat. Není třeba nic odmítat, je třeba přestat být lidským. Když jdete večer spát, abyste zahnali svou únavu, únava se ve skutečnosti rozpouští pouze ve středu hrdla, to je jediné místo, kde usínáte. Před spánkem sundáme všechny naše šperky, neboť když spíme, nemůže nám být potřebný žádný majetek. Spánek může narušovat sebenepatrnější připomínka našeho bohatství, našich myšlenek, našich vzpomínek nebo jiných věcí. Spánek ve skutečnosti přichází až když zapomenete na vaše bohatství.
Budu pokračovat později…
