12. listopad 2005
Marseille
Člověk je sám vůči obklopujícímu ho světu a sám vůči sobě samému, vůči svému niternému světu. To, co dělá z člověka šťastnou bytost, je být s něčím spojen. Spojení s něčím je velmi důležité. Nejdůležitější je však spojit se v harmonii, zcela se sjednotit a tvořit Jedno.
Jezdec by měl být v jednotě se svým koněm. Víčko s krabičkou. Řeka se svým korytem.
Člověk se může sjednotit se svou hlubokou přirozeností skrze dýchání a skrze blízkost svého těla. Je to silné sjednocení.
To však nestačí.
Když se zcela sjednocujeme skrze pozornost s dechem, až do zapomnění se v něm, tehdy odhalujeme vědomí, které je ponad naším vědomím. Je to univerzální a nekonečné vědomí. Odhalujeme, že všechny existence jsou s ním spojeny. Odhalujeme, že již nejsou nepřátelé ani přátelé, že všechny bytosti jsou mnou, bez výjimek, bez rozporů, bez duality. V hloubi nás samých vesmír odkrývá své velké tajemství. Je to naprostá jednota všech jevů, od nepaměti sjednocených v jednom, nerozdělitelném a pohybujícím se vědomí.
Kdo rozumí Velké Cestě?
To právě jev, nazývaný člověk, by měl uskutečnit tu jednotu.
Dokud však člověk bude individualistický a sobecký, jednotu se mu nepodaří uskutečnit.
Nejpodstatnější je sjednocení se.
Budha stvořil Sanghu.
Cvičení v té Sangze spočívá ve sjednocení se, v odetnutí individualismu, v upuštění od bytí jako samostatný jednotlivec.
Dnes často slyšíme, že náleží bránit individualitu, že je drahocenná a měla by existovat, aby dokázala svou nezávislost.
Kdo je však ta individualita, ten jednotlivec, ta osoba?
Kde jsou?
Kde je jejich duch?
Otázka Bodhidarmy na Eka: „Prosím, ukaž mi svou mysl a já ji utiším.“
Kde je mysl, která tvoří samostatnou osobu?
Mysl neexistuje.
Nemá svou vlastní existenci, podstatu.
Mysl je přechodným jevem, zcela iluzorním. Je projevem, bez přestání měnícím se stínem.
Jak můžeme doufat, že se nám podaří přinutit stín, aby se stal reálným?
Jak udělat ze stínu skutečné a reálné bytí?
To je nemožné.
Stín je jen stínem skutečnosti.
Takže úsilí, vynakládané na obranu vlastních úhlů pohledu, způsobuje, že posilujeme pouze ztotožnění se s tím, co neexistuje a nevyhnutelně vede k utrpení.
Během sešinu, zcela sjednoceni se svou Pravdivou přirozeností, harmonizujete se bez úsilí a konáte skrze jednotu, v jednotě, v každém, nejmenším gestu. Konflikty jako závist, hněv, nenávist, láska, lež a mnoho dalších aspektů individualistické mysli, mizí.
Pozorně to pozorujte.
To je Velká Skutečnost.
Rozumějíce tomu, můžeme rovněž porozumět, že smrt neřeší problém života. Že dokonce po životě, ve smrti pokračuje to probuzené vědomí, to hluboké vědomí, kterého jsme dosáhli, se kterým jsme se sjednotili, domov, ve kterém jsme se zbavili břímě individualismu a domnělé individuality.
Ten, kdo neuskuteční svou Hlubokou Přirozenost, zbloudí.
Kodo Sawaki to nazval slepou střelou. Můj Mistr mluvil o neužitečném životě.
Abychom žili věčně, měli bychom vědomě dýchat s celým vesmírem. Vědomě s ním chodit, vědomě prožívat svůj život, s úplným, neomezeným vědomím, jediným, které nás může dostat ven ze snu domnělé, neskutečné osoby.
