Mondó 1.

« Zpět do kategorie - Mondó

8. srpen 1998
Francouzský klášter Kázání řeky

Neexistuje nic trvalého; jasnost sama o sobě vytváří nestálé stavy. Vše ve skutečnosti vzešlo z původní jasnosti a vše je proměnlivé. Nemělo by nám činit problémy, když zjistíme, že jsme se na okamžik zasnili; protože pokud nám to činí problémy, znamená to, že ducha rozdělujeme na dva: ten špatný je snění a ten dobrý je světlo; a tehdy znovu upadáme do duality čili: znovu upadáme do výmyslů ducha. Ve skutečnosti je nejdůležitější, aby zde zůstávala čirá bdělost a je normální, že mozek je občas náhle unaven. Proč? Protože nejsme každý den stejní: jsou dny, kdy máme více energie a udržujeme tedy mnohem větší pozornost; jsou dny, kdy je naše tělo unavené, a tehdy vyvstávají z našich buněk představy způsobené ochabnutím těla. Když je tělo ochablé, představy soustavně vyvstávají z buněk, z paměti tak jako po čas spánku. A tak vyvstávají a je dobře, že vyvstávají! Občas se můžeme stát těmi myšlenkami, které vyvstávají, ale díky pozici, díky tomu, že jsme si plně vědomi toho, že jsme v zazenu, si nakonec uvědomíme, že jsme se v těch myšlenkách ztratili. A to je ten nejdůležitější moment, od doby, kdy si to uvědomíme, není třeba nad ničím vynášet soudy, ani z něčeho vytvářet problémy; sen jednoduše odešel, rozjasnilo se a tato jasnost není o nic důležitější než sen. Proč? Protože sen existuje v samotné jasnosti. Je naprosto nezbytné přestat hledat stav, který by byl věčný, stav čistoty, stav jasnosti atd.… Neexistuje: myšlenky a ne-myšlenky se vzájemně střídají. Občas je oceán klidný, a občas jsou zde vlny; ale vlny nejsou nic jiného, než onen oceán, který byl předtím klidný. Nějak to oceán to nezakalí. Je na čase, aby vy, kteří dokážete rozlišit mezi více či méně jasným soustředěním, pozorováním, poznáním oné jasnosti, poznáním myšlenek a blouděním v těch myšlenkách a dalšími stavy, abyste se na ně dokázali dívat, aniž byste je posuzovali, aniž byste s nimi bojovali, abyste rozvázali všechna pouta k čemukoli, abyste nebyli dokonce ani v postavení pozorovatele – není třeba, aby zde byl někdo, kdo pozoruje – vlastně: být bdělým, být snem, být ne-snem, být zase znovu bdělostí, atd… být nádechem, být výdech, být zvukem, který se ve chvilce objeví zvenčí. Je třeba být stále více pohotový, to znamená, být stále více na prázdninách v duchu a zničit vše, čeho jste se po čas dlouhých let drželi. Bylo normální, že jste se toho drželi; nutilo vás to udržovat na tom soustředění, pozornost a vykovat ducha ve stavu pozorování. Nyní je třeba, abyste se uvolnili, abyste si odpočali, a abyste porozuměli, že jakékoli stavy jsou naprosto nestálé. Je třeba pochopit, že se sen může ve chvíli pozornosti v mžiku přeměnit na jasnost a nakonec i během té doby, kdy jste snili, byla jasnost stále přítomna: důkazem je, že jste se do ní vrátili. Ale ani jí se držet nestojí za to, neboť tato jasnost není nic jiného, než sen. Ve skutečnosti zde není nic, čeho byste se měli držet, a to byste měli nyní procvičovat.

To, co se vám teď zhruba snažím říci, je, že se vás snažím zcela zmást. A to je to, co mne zajímá. Nejdůležitější je, že jste zmatení, nejdůležitější je, že přicházíte do okamžiku, kdy už není kam uniknout! Mým úkolem je vás unavit! Máte toho po krk, není odsud úniku ani dovnitř, ani ven, ani do pozornosti, ani do čistoty, ani do ne-čistoty; je třeba, abyste v tom měli úplný chaos! A zde, až dojdete zde, když budete stát proti zdi, když nebude žádné možné východisko; žádný způsob, skrze který by ego mohlo něco vymýšlet; právě tady se musí najednou něco otevřít: za zdmi, za dveřmi, za okny, v jejichž směru stále hledáte rozluštění. Je třeba, abyste skončili se svým hledáním. Protože já vlastně ve skutečnosti nemám odpověď; prostě se jen snažím odstranit to, co hledáte, a pokud už nic nehledáte, snažím se vám vytvořit něco nového. Protože si zapomínáte znovu pokládat základní otázky, protože občas, díky letům meditace, usnete. A proto vám nastražím past, abych vás donutil říci: „Kruci, spletl jsem se!“ Ve skutečnosti jsem tu proto, abych vás maximálně vystresoval, abyste se ocitli tváří v tvář sobě samým, ztraceni, a poté, v jistém okamžiku, všechno opustíte! Tak! Satori je vlastně něco, co nejste vy, co nejsou žádné vaše výmysly; a může se objevit na konci únavy; na konci rozporů, na konci všeho, co jste překročili: a to já vám dát nemohu!  Pokud se spokojíte s dobrým zazenem, s jasnou bdělostí, s normálním životem, budete šťastní, že se daří, zcela jste zůstali trčet na místě! To není ono; všichni jsme každopádně až do konce časů předurčeni k nepříjemnostem. Jeden se zamotá, aby našel Probuzení, a když se objeví, co s tím Probuzením vlastně bude dělat? Najednou objevíme, že naše opravdová přirozenost není sobecké já, úzkoprsé já, že je to celek věcí; najednou se začneme zajímat o ostatní, budeme chtít tomu Probuzení učit ostatní; začneme se stresovat kvůli ostatním; a poté se budeme dívat jinak na svět, a rovněž jinak na utrpení, opravdu spatříme utrpení a rozpory tohoto světa – utrpení lidských bytostí, jejich ducha, jejich těla, všeho, co se děje na zemi – a tady se ocitneme před další zdí a uvědomíme si, že na této zemi nemůžeme nic udělat. Nic! Vlastníme poklad a není zde nikdo, kdo by jej chtěl. A my nemůžeme vyjít do ulic jako Kršnisté, s bubny a volat: „Pojďte! Mám poklad!“ Ne, to není možné. A tady začíná další rozpor, máme chuť sdílet Probuzení s ostatními. Nemůžeme si ho nechat pro sebe, a zároveň, nemůže lidi nutit a říkáme si: „Mám Probuzení, proč o tom lidé nevědí?“ Objeví se další rozpor. A za ním přijde další a bude to vždy pro ostatní, kvůli ostatním, a bude to stále hlubší a stále jemnější. A já si přeji, aby i když zemřeme, pokud nám síla Probuzení umožní pokračovat v něčem dalším, je třeba si přát pokračovat v tomtéž: znovu nalézt Probuzení a otevřít jej pro ostatní, až do chvíle, kdy na zemi nebude jediné lidské bytosti.

To je naše práce. Proto nehledejte nic, čeho byste se drželi, nehledejte vznešené stavy, nehledejte nic, neboť jste každopádně povinni pokračovat non-stop, non-stop. Naše pravá přirozenost je v každém případě nezničitelná, stále tak či onak něco vytváří; nikdy to nepřestane; běh Vesmíru nikdy neustává; energie vesmíru nikde nekončí. Jsou lidé, kteří říkají: „já, já si po smrti odpočinu.“ Ale ne! Vše je v ustavičném pohybu, nic se nezastaví; život a smrt se vzájemně střídají jako nádech a výdech, není odpočinku. A Probuzení je ve skutečnosti porozuměním, že duch je velmi rychlý, že se pohybuje stále rychleji, neboť jsme stále pozornější, v niterném pohybu, který je stále rychlejší a v jasnosti, která je stále „jasnější“. Onen pohyb nám umožňuje stále rychlejší myšlení, stále rychlejší jednání pro celek věcí, a nemá to konce.  Neexistuje žádné místo, kam si jít odpočinout. Neexistuje žádné místo, kam bychom mohli uniknout. Ve skutečnosti je Cesta Ne-strachu porozuměním, že v budoucnosti nás čekají pouze nepříjemnosti, jejich přijetí a slib, že budeme pracovat na tom, aby pro ostatní skončily.

Je třeba si každopádně přiznat, že máme k řešení pouze jeden problém, ten svůj: to znamená, vidět svou skutečnou přirozenost, vyřešit otázku života a smrti, přestat myslet na sebe, v našem strachu, přestat se příliš zaobírat svými nemocemi, svým blahobytem, porozumět, že naše skutečná přirozenost nemá jednotlivé já, že to je opravdu vědomí Vesmíru. Když už to jednou pochopíme, znepokojujeme se spíše ostatními. A těch je jako zrnek písku v poušti! Ostatní tu budou stále!

Opravdové potíže vlastně ještě nezačaly!