4 otázky pro zenového mistra Róši Kaisena
Regenerace 1/2003
Při příležitosti buddhistického svátku Vesakh uspořádal Róši Kaisen, opat francouzského zenového kláštera SEI SHO JI, tiskovou konferenci v Praze. Velký rozhovor s tímto mistrem jsme zveřejnili v REGENERACI č. 8/1998. Připomeneme si, že Róši je žákem mistra Taisena Deshimaru, který v šedesátých letech přinesl Zen do západní Evropy. Od smrti svého učitele v roce 1982 žije ve Francii, kde je znám také jako vynikající profesionální bubeník a mistr bojových umění. V současné době je hlavním evropským představitelem školy Sótó Zen, jejíž hlavní náplní je zazen – meditace vsedě. Podle přání svého mistra šíří tradici zazenu především ve východní Evropě. Navštěvuje Čechy, Slovensko a Polsko, kde vysvětil několik zenových mnichů. Napsal řadu knih, z nichž některé vyšly i u nás.
Mistře, co je to Zen?
To je velmi těžká otázka. Upřímně řečeno, už si to moc nepamatuji…
Tato odpověď nás nepřekvapila. Róši se jako správný zenový mistr vyznačuje schopností odpovídat překvapivě, v duchu tradice zenových kóanů, které nejsou vždy srozumitelné, i když podle jeho vlastních slov se v Sótó Zenu kóany nepraktikují. Takže jsme si troufli i na náročnější otázku: „Co byste odpověděl těm duchovním, kteří říkají, že medializací se banalizuje jakákoli metafyzická rovina?“
Nezabývám se metafyzikou, ale zazenem. Podstata vesmíru nezná ani narození, ani smrt. Jak by se mohla nějak poškodit?
Slyšeli jsme, že píšete kuchařské knihy pro kuchaře v zenových klášterech. Není to trochu zvláštní?
Když jsem byl mladší, vařil jsem tehdy, když jsem si zval domů ženy. Díky tomu jsem se naučil vařit opravdu dobře. V zenovém klášteře je kuchař nejdůležitější osobou hned po mistrovi. Musí se starat o zdraví všech mnichů a zároveň musí být schopen uvařit i pro krále. Musí umět dobře nakrájet zeleninu, tak, aby z ní vyzařovala esence, musí umět zdobit i znát jednoduchost, a nikdy ničím neplýtvat.
Ve své knize jste napsal, že bychom neměli upadnout do pesimismu. Sám se obávám, že řada Evropanů, včetně mě, do duchovního pesimismu už dávno upadla…
To je vážná věc. Znám k tomu jednu anekdotu: Víte, jaký je rozdíl mezi pesimistou a optimistou? Pesimista říká – to je tak hrozné, že to už nemůže být horší. Optimista říká – ale ano, může! Jde o způsob, jak se díváme na svět. Jeden starý čínský mistr viděl všude jenom krásu. Jeho žáky to už rozčilovalo, a tak se rozhodli, že mu nastraží past. Na cestičku, po které se mistr každý den procházel, položili mrtvého psa, který už hrozně smrděl, a těšili se, jak na to mistr zareaguje. Když šli druhý den ráno s mistrem na pravidelnou procházku a blížili se k mrtvému psovi, byl už z dálky velmi cítit. Mistr došel k psovi, naklonil se k němu, podíval se zblízka do jeho obličeje, a nadšeně pravil: „Ten má ale krásné zuby!“ I v té nejošklivější věci můžeme vidět to nejkrásnější. Přestaňme na všem hledat špatné rysy.
Současné sdělovací prostředky jsou teď v období, kdy je třeba, aby se zabývaly negacemi – aby ukázaly na věci, které nefungují, a tím pomáhaly budovat lepší svět. Vím, jak je těžké poslouchat takové informace každý den. Mě to také ovlivňuje, ale zároveň vím, že to nejsem já, nejsem tou negativní informací. Je-li ke mně někdo agresivní, nejsem proto nucen také se stát agresivním. Nejsem tou agresivitou. Vždy je třeba umět zůstat sám sebou.
V našem světě se žije bezesporu těžko. Ale právě v tom okamžiku, kdy si to člověk uvědomí, je třeba se rozzářit. Je třeba věřit v nohy, které chodí, ve vodu, kterou piji. V potěšení, které může přinášet každá věc. Kdybych si toho přestal všímat, stal bych se obětí celého světa a všech jeho negativních informací.
Chtěl bych k tomu dodat, že zde, ve východní Evropě, se novináři ještě chovají jako živé bytosti. Kladou otázky a naslouchají očima i ušima, nikoli jenom jako novináři, ale jako lidé. Jsem šťastný, když vidím, že neděláte jenom svoji práci, ale máte své vlastní skutečné vnitřní otázky. Tak by se měl chovat opravdový žurnalista. Novináři na Západě se tak už obvykle nechovají, jejich otázky jsou mrtvé, a to je smutné. Takovými byste se nikdy neměli stát.
Jan HAVELKA
Nahoru | | © Sótó zen ČR
