Taisen Dešimaru

Jasuo Dešimaru se narodil 29.11.1914 v jižním Japonsku. Od dětství ho silně ovlivňovaly tradiční japonské hodnoty. Zvlášť silně na něj zapůsobila pobožnost matky, která vyznávala učení školy Šinšú, buddhismus vytvořený Šinranem, vrstevníkem Dógena. Když se stal mistrem zenu, často opakoval, že spojil hlubokou víru Šinrana s praktikou zenu. Kolem dvacátého roku života odjel Jasuo do Tokia studovat ekonomické vědy. Vzpomínka z tohoto období (citovaná v knížce „Autobiografie mnicha zenu”) svědčí o tom, že už tenkrát ho hlavně zajímalo spojení duchovních a materiálních aspektů člověka. Kromě ekonomie a angličtiny zabíralo hodně místa v každodenním životě mladého Dešimarua studium náboženských otázek. Üčastnil se přednášek univerzitních specialistů na hinduismus a buddhismus, objevil křesťanství v kostele baptistů a seznámil se s evropskou filozofií. Setkal se také se zenem, v průběhu památného sesšinu v Engakudži, kde potrestal (vešlo to do historie zenu) jistého mnicha, který ho v rozespalosti udeřil holí kjósaku do hlavy. V roce 1936, kdy cítil trýznivou samotu mládence v bouřlivém období dozrávání, konfrontujícího rušný život japonských měst, ve kterých politické problémy stupňovaly všeobecné napětí, s vlastním hlubokým duchovním úsilím, setkal se s Mistrem Kódóem Sawakim. Byl to autentický mistr zenu, jenž vždy odmítal zkostnatělost církevní hierarchie. Cestoval po Japonsku a učil zazen v klášterech i mimo ně. Tomuto rozhodujícímu setkání v životě Jasua Dešimarua předcházela četba knih Kódóa Sawakiho, jejichž obsah se přesně shodoval s úvahami Dešimarua. Sawaki vybral z textů básní Šódóka jeden citát týkající se samoty, kterým se bude Jasuo řídit po celý zbytek života: „Pohybuje se osamoceně ten, kdo jde Sám. Člověk putuje osamoceně. Svatá osoba nepotřebuje nic. Ten, kdo dosahuje opravdového Já, postupuje velkými kroky. Nikdo není větší než On. On cítí jednotu s vesmírem.” Od tohoto okamžiku se stal Jasuo Dešimaru žákem Kódóa Sawakiho.

O několik let později ho požádal Jasuo o mnišské svěcení, ale Kódó Sawaki ho odmítl a doporučil mu pokračovat v zazenu současně s aktivním životem ve společnosti. V roce 1941 odjel Jasuo do Indonésie, aby tam dohlížel na práce v dolech. Odjížděl v okamžiku, kdy se mu narodil syn. Do válkou zničeného Japonska se vrátil po pěti letech a pokračoval v zazenu. V té době vyvrcholily rozpory mezi jeho životem společenským a duchovním a rozpory mezi Šinšú jeho matky a zenem jeho mistra. V listopadu 1965 Mistr Kódó Sawaki vážně onemocněl a vyplnil Jasuovi dávné přání – vysvětil ho na mnicha. Jasuo obdržel při ordinaci jméno Mokudo Taisen – Klášter Ticha, Velká Moudrost. Kódó zemřel v prosinci 1965. Před svou smrtí vyslovil přání, aby Taisen Dešimaru šířil zen v Evropě. V červenci 1967 přijel Taisen Dešimaru na pozvání makrobiotiků do Francie. Sám, bez peněz, bez znalosti francouzštiny, vzal s sebou jen zafu, svou kesu a knihu s myšlenkami Kódóa Sawakiho. Zen byl v té době v Evropě znám pouze v úzkém kruhu mladé inteligence. Mistr Dešimaru se od počátku soustředil jen na cvičení zazen, který vedl každý den. Na živobytí si vydělával masážemi šiacu, pomáhal nosit balíky do obchodu. Misionářská činnost Taisena Dešimarua byla od počátku velmi intenzívní. Měl přednášky ve Francii, Holandsku, Itálii, Švýcarsku aj. Vedl sesšiny na táborech jógy a makrobiotiky. Zvětšovala se skupina jeho žáků. Největší rozkvět nastal v letech l972-76 v důsledku mnoha sesšinů v Zinalu ve Švýcarsku a v Lodeve. Byl postaven klášter v Avallonu.. Na cestě do Japonska v roce 1974 mistra doprovázelo přes sto žáků. Byl všeobecně uznáván jako Kaikjósokan (Velký misionář) nejvyššími autoritami zenové školy Sótó v Japonsku. Po všechna léta učil výlučně zazen. Každý den v dódžó v Paříži vedl zazeny a každý rok řídil mnoho sesšinů. Současně překládal, komentoval a publikoval texty velkých mistrů minulosti, např. Šódóka Mistra Joky Daišiho, Hókjózanmai Tózana Rjokaie, Sandokai Sekito Kisena, Šin Džin Mei Sósana, některé kapitoly z Šóbógenzó Mistra Dógena. Dobře rozuměl evropským zvykům i mentalitě i evropskému filozofickému myšlení. V roce 1980 byl vytvořen v jižní Francii klášter Gendronniere, po vzoru japonského Eiheidži, který se stal misijním střediskem zenu pro celou Evropu. Během sesšinů vedených Mistrem Dešimaruem se tu soustředilo přes 1500 žáků z různých zemí.

V roce 1982 Mistr Dešimaru vážně onemocněl. Přesto ještě vedl velký sesšin v belgickém Namuru. I přes vážný zdravotní stav každý den přicházel do pařížského dódžó na ranní zazeny a komentoval Šindžingakudó (Studium těla a ducha) Mistra Dógena. Do Japonska odletěl 16.dubna 1982, ponechávaje v Evropě sešit se zápisky, kesu Kódóa Sawakiho a také odkaz kecumjaku. Z Japonska se již nevrátil.

Zazen to je suchý strom, který znovu rozkvete
Zazen to je život ve smrti
Zazen to je pohybv klidu
Zazen je zvukem větru v klidném lese

(Taisen Dešimaru)

Mistr Dešimaru byl nazýván Bódhidharmou současnosti. Z myšlenek Mistra Dešimarua: „Svět šikantazy je Dógenovo „prostě usednout” a to je právě ono. Satori je zbytečné. Bezúčelné je přijímání cen. Žádné satisfakce. Žádné obavy z toho, co se stane, když budete v jednotě s přírodou nebo z toho, co budete dělat, když se stanete Buddhou. Jenom si sedněte ke zdi a upravte si svou pozici. Usedněte bez obav. To je právě to, co Dógen nazývá „opuštění vlastního těla-ducha a všech ostatních těl-duchů”. Dógen mluvil také o osobě „prvotní podstaty”. Jde tu o někoho, kdo odvážně usedá, navzdory mrakům, tak jak jsem již řekl. Kódó Sawaki Daiošo také říkával: „Kdybychom mohli pozorovat náš život z rakve, určitě bychom si mysleli: Škoda, že jsme věnovali tolik pozornosti a významu věcem. Tehdy bychom pochopili, že je to podstata našeho života.” Jsme-li blízko zazenu důkladně předaného Buddhou, pochopíme všechny události našeho života. V takovém případě se neangažujeme ve zbytečnostech. A náš život se stane příjemným a plným rozkoše. Usedněte, usedněte, zkuste tím vším projít. Tehdy a jenom tehdy, se stabilní duch ozve v našem těle každý den. Sedět a nic víc, to je Buddha – říkal Kódó Sawaki Daiošo. To je vynikající chuť samadhi, které se uskutečňuje spontánně – říkal Dógen Zendži.”



Nahoru | © Zen mistra Sandó Kaisena, Sótó zen ČR